Articles > Exkurze do Polska - UPDATE FOTKY
plazmarychta
Autor : Michal / Date : 2005-03-10 23:38
Zobrazit/přidat komentáře : (57)
Hodnocení : 8.49
Predevsim bych rad podekoval Michalovi za to, ze se ujmul tohoto reportu, ponevadz jsem se na tento tvrdy orisek nejak necitil ;) samozrejme mi to nedalo a musel jsem v nekterych mistech text editovat.. co dodat, enjoy... (zbysa)

Nadešel čas zúčtování. Předem je třeba říci, že jakkoli budou znít následující řádky neuvěřitelně, vše je pravda a realita byla dokonce ještě o mnoho drsnější.

DEN PRVNÍ

Tak tedy, je pátek 4.3.05 a skupinka studentů se za doprovodu kantorů (p.uč. Vosmíka, Mudry, Pěkné) schází na pražském hlavním nádraží. Naše batůžky skrývají množství nejrůznějších vnadidel, které nám mají vydržet i na zpáteční cestu.

 

Realita byla bohužel (dík?) poněkud jiná, ale všechno pěkně po pořádku. Vagón 344, kupé 21 – 26 = místo činu. Osazenstvo – Zbyšek, Thomas, Láďa, Ondra Valent, Martin Urx a já. Vlak ještě ani nevyjel ze stanice, zato my se už pečlivě připravujeme na náročnou cestu.

 

Ondra nalévá čistého vína, začínáme se rozjíždět. Láďovi vínko ale zjevně nestačilo, a tak po chvíli vytasil švestkového Berentzena. Kilometry rychle ubíhaly, panáci střídaly piváky v jídelním voze, časem se přidala i Zbyškovo oblíbená Pelíškovka či rum s rumem a Kolou.
Ondra se však činil víc než všichni ostatní, a tak se stalo, že při přejezdu hranic vytasil se slovy „Taky šukáš?“ na celníka místo cestovního dokladu průkazku do knihovny. Strážce zákona se naštěstí nenechal vyvézt z míry, pochopil situaci a tak jsme v půl páté bez dalších komplikací dorazili do cílové stanice Zebrzydowice. Valent bohužel pro něj podcenil svůj stav, a tak se stalo, že ve vlaku zapomněl svoje dobře ukryté obutí (nezapomel vsak nastesti na svoje papucky).

 

Nutno dodat že v těchto pozdně odpoledních hodinách byly naše mozkové buňky již silně omámeny množstvím nejrůznějšího pitiva. Před vyprcháváním cenných promilí jsme se ukryli do nedalekého hostince, kde nás ochotně obsloužily. Jak jsme se radovali při pohledu na cenu piva 2, 60 Zl. ale jak hořce jsme s prvním douškem litovali… Pivo Brackie = horší než Hogaarden!!!
Po cestě zpět na nádraží jsme se těm nechutným Polákům za jejich pivo alespoň částečně odvděčili – Zbyšulín vytáh šulína (<-- zdani klame, to vubec neni pravda!!!) a jal se kropit jedno z okolo stojících vozidel.

 

Strach ze msty mě ale přiměl po zbytek cesty se před projíždějícími auty ukrývat v přilehlých stráních (video kde muzete videt michalovy kreace dodam v blizke dobe).

 

Akce pokračovala po příjezdu do penzionu v nedalekém městečku. Na pokoji č. 207 se sešla početná skupinka alkoholuchtivých a tak se bez potíží přešlo k dalšímu popíjení. Zuzka, Bára, Anežka nepřistoupili k pití zrovna zodpovědně a tak jsme jim my, zkušení, museli ukázat tu správnou cestu. Martini (baby), Bacardi s colou, zbytek pelíškovky…
Alkohol na nás vystrkoval růžky ze všech stran, a tak jsme se před ním spolu s Ondřejem snažili ukrýt (myslim ze Ondra mel jine umysly;) do jedné ze skříní. Náš počestný úmysl však zůstal nepochopen, ba co víc, někteří nás později častovali nepěknými poznámkami. Nezbývalo než si nalít čistého vína… Výtuh nastal poměrně brzy, nicméně 13 hodin kalení nám pro dnešek stačilo.

DEN DRUHÝ

Budíček před šestou hodinou nás pravda poněkud zaskočil, oproti tomu co následovalo to ale není nic. Dopoledne jsme se vydali na prohlídku koncentračního tábora Osvětim. Otřesný emotivní zážitek se nás všech hluboce dotknul a i přes nepochopitelné věty Vosmíka o znesvěcení Osvětimi (dozvěděli jsme se to den po navratu ?!?), které musíme zásadně ODMÍTNOUT, jsme si z tohoto smutného místa odnesli silné zážitky.
Ale vraťme se k veselejším okamžikům.
Ve večerních hodinách jsme dorazili na studentskou ubytovnu v centru Krakova. Batohy jsme odložili v jednom ze šestnáctilůžkových pokojů a nečekaje víc už na nic, vydala se naše akční pětka Ondra, Thomas, Já, Zbyšek a Láďa do víru nočního Krakova.
Je cca 17:30 a naší prví zastávkou je jedna z mnoha jarabášských kebbabáren. Jako správní rychtáři se nejprve posilujeme několika sousty chutného masa a doprovázeni Ondrovo všudypřítomným říháním vydáváme se na trip po krakovských barech. První zastávkou je poněkud usedlá belgická hospoda, ve které krom i na zdejší poměry extremně drahého piva – 7 Zl. stojí za zmínku snad už jen pohodlné toalety se záhadným značením kolečko/trojúhelníček, ne kterých ulevujeme našim přetíženým organismům. Opouštíme tedy podnik, a po pár nepřiliž atraktivně vypadajících místech konečně narážíme na sympaticky vyhlížející klubík. Odvážně tedy sestupujeme do jeho útrob, sedáme k nejbližšímu stolu a počínáme prolévat Žyviece, místní premium beer, našimi vyschlými hrdly.
Po několika okamžicích se jen těžko bráníme dojmu, že se zde dnes koná Miss Poland, neb kolem nás korzují stvoření tak kouzelná, jaká v našich luzích a hájích potkáváme jen velice zřídka.

 

Z deliria se pokoušíme vytrhnout dalšími a dalšími piváky, avšak s přibývajícím časem vyvstává problém. Naše ubytovna totiž za hodinu zavírá a otevře své brány (pozor, nepleť se zadními vrátky!!) až o šesté hodině ranní. Pohledy na svůdná těla slovanských krasavic nás ale brzy přesvědčují, a rozhodujeme se vydržet až do svítání. Tento riskantní čin se nám však neměl vyplatit… Ale vraťme se zpět mezi piva. Naše nesmělé pohledy, kterými laskáme těla procházejících byly sice viditelným signálem, avšak žádná z přítomných překvapivě na naše lačné grimasy nezabírá!?!??! WOOT?? Ledy se prolomují až po seznámení se sličnou slečnou Magdalenou a její neméně půvabnou přítelkyní Anniou. Ochotně se jich s Ondřejem ujímáme, naše metody sbližování se ale poněkud liší. Zatímco se moje maličkost nenápadně pokouší zlákat Magdalenu na balení prezervativu, Zbyšek si gumu rovnou nasazuje, ale k údivu všech přítomných nikoli na svého jistě mocného bambána, nýbrž ho nafukuje na hlavu…

 

Ondřej na nic nečeká, bere iniciativu do svých rukou a bez otálení vráží svůj jazyk Annie do úst. Přesun k vedlejšímu stolu znamená seznámení s dalšími krasavicemi a tak není divu, že si naše pětice připadá jako v sedmém nebi…áách…
Další významnou postavou je svůdná tanečnice Johana (jeji jmeno jsme od Michala slyseli jeste dlouho do noci), která svými přednostmi zcela odbourává mé poslední zábrany…hou…hou…a tak se zdejší parket stává dějištěm našich společných, pravda poněkud odvážných tanečních kreací.
Noc je v plném proudu, když tu náhle, jako blesk z čistého nebe přichází zpráva od učitelského sboru. Situace se zdá být opravdu vážná, a tak nezbývá než opustit se slzami v očích naše čerstvé přítelkyně a vracíme se zpět do hotelu.
Nepochopení chápat hodinu zamčení ubytovny i jako nejzašší čas návratu nás uvrhnul do nezáviděníhodné situace. Druhý den, a vlastně celý zbytek výletu se pak nesl v duchu zvláštního napětí mezí naší pětičlennou skupinou a členy učitelského sboru.

DEN TŘETÍ

Ráno pozoruhodně čilí (nekteri prohnani pekelnym kebabem), vydali jsme se na povinou kulturní prohlídku historického centra Krakova. Po shlédnutí slavného obrazu ženský s lasičkou a nezbytné posilňovací zastávce v McDonalds, kde nás přepadnul holub ze zálohy, se naše další kroky ubírali kam jinam než do další polské hospůdky.
Je cca 14:30 a naše rychtářské jádro opět nasává nejen atmosféru, tentokráte v jakési podivné hospodě – samoobsluze. Vzhledem k nepříliš oslnivému prostředí a v neposlední řadě také kvůli topení, jež se nám s Láďou podařilo poničit při ohřívání nohou, se ale brzy vydáváme o pár bloků dál do místní jazzové hospůdky. Tady se nám zalíbilo o poznání víc, takže hnedle rozjíždíme kulebr a další a další piváky. Společná diskuse se stahuje až k nejzašším intimnostem, a tak je velikým štěstím, že jediní další návštěvníci jsou anglicky mluvící mladíci (ovsem urcite je zaskocil michaluv zorro s salem okolo hlavy). Protože se ale nic nemá přehánět, po dvou či třech půllitrech se opět přesunujeme. Dalším etapovým cílem je těžko zařaditelná, další hospoda. Jedno pivko, a je čas vyrazit. Notně posíleni (Michal haze plechackem carlsbergu vesele dovzduchu a ohrozuje nejen sebe, nas ale i kolemjdouci..) a v nezlomné náladě se ještě před návratem pro batůžky zastavujeme v posledním podniku – jakési rádoby africké restauraci. Nu což, pivo točí, tak šup tam s ním a hurá na ubytovnu. Již silně rozveselení cestou vyprovokujeme Zbyška k horolezeckým výkonům na místních billboardech a sloupu veřejného osvětlení (dalsi video, ktere dodam casem). Nic nedbáme, že nás z povzdálí pozorují blížící se učitelé… Přicházíme na hotel, fasujeme zavazadla a kantory si usmiřujeme láhví Zubrovky s jablečným džusem. Vydáváme se na cestu k vlakovému nádraží. Ve skutečnosti krátká trasa se nám ovšem poněkud protáhla. Hltáme plnými doušky atmosféru posledních minut v Krakově a abychom si to vše plně vychutnali, co chvíli tasíme z přenosného mrazícího boxu láhev ohnivé vody. Panákujeme přímo na ulici…
Na nádraží dorážíme zbaveni posledních zábran a tak rozměňujeme poslední zlaťáky na nejdrobnější groše a pobaveně je rozhazujeme po celé čekací hale.

 

Vlak konečně přijíždí kolem 11 hod, usedáme do kupé. Po několika slabších minutách se dál rozjíždí rychtaření, jaké dosud jen těžko někdo pamatuje. Po několika slabších nápojích ztrácíme ostych a tasíme ten nejsilnější kalibr – zelenou carobnicu, všemocný Absint. Stačí jeden doušek a krysař už zase na píšťalu hraje (a vy budete skakat jak ja budu piskat). Dokonce spolu s ostatními prozpěvujeme pecky našeho mládí jako např. Kačerov jak hurikán, Rychlá rota či Gumídci méďové. Střízlivější děvčata jen těžko věří vlastním očím a zdráhají se podlehnout našemu ďábelskému tempu.

 

Okolo čtvrté hodiny nám už ale přecejenom docházejí poslední zbytky sil i alkoholu a tak poleháváme jak se dá a upadáme do hlubokého spánku. Nazítří ráno se scházíme z mnoha kupé zpět na původní místo. Hodnotíme a vzdáváme hold padlým.

 

Přijíždíme do Prahy, když tu se náhle ve dveřích objevuje p. uč. Mudra a vrací nám náš present – Zubrovici. Zklamání střídá dobrá nálada, neb nám do ruky přichází další mocná zbraň…

Hodnotit dál už asi nemá smysl. Sluší se jen dodat, že Zubrovka a Absint zůstali nedopity a čekají tak na další rychtu.
Bylo nás pět…

Poslední zmínka, pravda trochu delší, patří pondělnímu večeru. Torzo rychtpětky – já a Láďa zřejmě nemělo ani po třech dnech nonstop kalby dost a tak se objevujeme v Lucerně na maturitním plese gymnázia Christiana Dopplera. Naše původní nedůvěřivost k okolnímu prostředí rychle střídá alkoholové opojení v podobě množství piváků.
Po půlnoci se přesunujeme do útrob Lucerna Music Baru a rozjíždíme dosud nevídaný rej.
Při pohledu na přítomné dívky zcela podléháme jejich neskutečnému šarmu. Své jistě způsobilo i přibližně 6 litrů vypitého piva, nicméně skutečnost, že se zde nachází výkvět pražských středoškolaček byla nezvratitelná. Bára, Aneta, Jana, Dominika, Kája, Kristýnka, záhadná mamina a s nimi mnoho dalších nás přiměly k nadlidským tanečním výkonům.
Karamba!!!

>>>KOMPLETNÍ FOTOALBUM Z TÉHLE RYCHTY<<<